Internetové noviny pro Střední Povltaví

Zamyšlení v šipce času

datum: 27.12.2013
autor: Václav Cháb

Čas je krátké slovo. Ale co je vlastně ten čas? Proč si pomatujeme to co se stalo, ale nepamatujeme si to, co se stane? Proč vše stárne, ale nikdy tomu není naopak? Proč se věci samy rozbijí ale už samy neopraví?
Odpovědi na tyto otázky hledá sedlčanský Václav Cháb.

1865 - James Clerk Maxwell sestavil své rovnice, popisující vlastnosti elektromagnetického pole. Z nich byla teoreticky odvozena možnost existence elektromagnetického vlnění. 1887 – Hertz pokusně prokázal existenci radiových vln a zkonstruoval první vysílací anténu - dipól s parabolickým reflektorem. Určil rychlost šíření radiových vln, objevil odraz elektromagnetických vln. Prokázal, že světlo jsou také elektromagnetické vlny. 1897 – Marconi vynalezl bezdrátový telegraf.

Rychlost šíření elektromagnetických vln je zhruba 300 000 km/s. To znamená, že je stejná jako rychlost světla . To dnes už ví každé malé dítě. Když vezmu, že první rádiovysílání proběhlo už v roce 1897, musíme být vlivem šíření těchto vln slyšet ve vesmíru do vzdálenosti 116 světelných let všemi směry. To znamená, že se jedná o pomyslnou kouli okolo naší planety Země o poloměru 116 světelných let. Je to hodně nebo málo? Odpověď  je stejně jednoduchá jako otázka sama. Odpovím, ale ne přímo. Obrázek si udělejte sami.
Průměr naší galaxie, ve které se nachází i naše sluneční soustava je asi 100 000 světelných let. Nejbližší galaxie v Andromedě, je ve vzdálenosti od té naší asi 3 000 000 světelných let. Obě patří do tzv. místní skupiny galaxií. Ve vesmíru tak jak ho známe dnes, jsou miliardy dalších galaxií vzdálené miliardy světelných let. Dalo by se tedy říci, že pro naši galaxii ve které žijeme, jsme němým a tichým světem. A pro vesmír ?  Myslím, že odpověď je jasná. Nic a nikdo za touto pomyslnou hranicí 116 světelných let, nás nemůže slyšet a také nás neslyší. Změna nastává v momentě, kdy se budeme bavit o světle. Nebo chcete-li o fotonech. Teď mě napadá jeden vtip o tom, jak si dva povídají přes silnici a jede mezi nimi auto. Jeden křičí na druhého: „Já tě sice vidím, ale neslyším!“ Takhle nějak jsme viditelní pro vzdálenějšího potenciálního pozorovatele. Chcete-li, pro jinou tzn. mimozemskou civilizaci ve vesmíru. Musíme si ale uvědomit, že v důsledku konečné rychlosti světla by nás viděli tak, jak vypadala naše planeta před 116 lety za předpokladu že by své výkonné dalekohledy zaměřily na naší planetu, právě v momentě, kdy naše vysílání k nim dorazilo. Nebo nás už mohou pozorovat déle, ale pokud budou dál než oněch 116 světelných let, neuslyší naše vysílání. Z počátku by tomuto radiovému vysílání zřejmě ani nerozuměli. Víme dobře, že bezdrátový telegraf (1897) byl vysílán v morseovce. Ale pokud by byly alespoň na stejné technické úrovni jako naše civilizace, mohly by přijatý signál zesílit a poslat ho k nám zpět na Zemi.Odpověď ve formě našeho vlastního vysílání by se nám k nám dostala ale nejdříve za 116 let. Ale zpět ke světlu.
Jak jsem již psal, rychlost světla, je konečná. Ve vakuu je definována přesnou hodnotou 299 792 458 m/s a je označována písmenem „c“. I když se jedná pro nás pozemšťany o rychlost obrovskou, ve vesmírném měřítku je to rychlost sotva šnečí. Je prakticky nemožné i při rychlosti světla cestovat na výše zmíněnou hypotetickou planetu 116 let. Současné pohonné prostředky to prostě neumožňují. Ale kdo ví, co bude za 100 nebo 200 let. Do budoucnosti sice nevidíme, ale můžeme se podívat do minulosti. Minulost vidíme každý den. Vidíme ji v našem reálném čase. Kde ? Například každé ráno v zrcadle. Ano, i náš obraz v zrcadle do kterého se díváme je ve skutečnosti minulost. Byť je to minulost stará mikrosekundu, ale je to minulost naší tváře. Slunce na obloze vidíme tak jak vypadalo před 8 minutami a 32 sekundami. Měsíc je od Země vzdálený 1,2 světelné sekundy. To znamená, že také vidíme pouze jeho historickou podobu.  Všechny hvězdy na obloze vidíme tak jak vypadali před desítkami až stovkami let. Jakoby současnost ani neexistovala. Vše co se děje kolem nás, co prožíváme každý běžný den, je šipka času která spěje dopředu do budoucnosti, aby po sobě zanechala minulost.
Čas je krátké slovo. Ale co je vlastně ten čas? Proč si pomatujeme to co se stalo, ale nepamatujeme si to, co se stane? Proč vše stárne, ale nikdy tomu není naopak? Proč se věci samy rozbijí ale už samy neopraví ?

Sdílet na Facebook Sdílet na Facebook