Termín whistleblowing se anglosaských zemích objevil v teoretické rovině v druhé polovině 60. let 20. století, používat se začal až v 70. letech. Původně se jednalo o upozorňování na podezřelé nebo trestné jednání na pracovišti – první použití v tomto smyslu je přisuzováno Ralphu Naderovi, který ho použil na konferenci v USA v roce 1971 a následně roku 1972 ve své knize „Whistle blowing“. V roce 1985 definovali whistleblowing M. P. Miceli a P. Near jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy.

Určité vodítko při rozhodování o oznámení trestného činu může poskytovat trestní právo. Například český trestní zákoník (40/2009 Sb.) v § 368 taxativně vyjmenovává činy, jejichž neoznámení je trestné. Mezi nimi jsou přijetí úplatku, podplacení, obecné ohrožení nebo ohrožení utajované informace.

V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vrchnosti negativní až zesměšňující pověst. Bylo to dáno naší historií a bojem proti režimům, které obyvatelstvo vnímalo jako nepřátelské. K udávání a kolaboraci bylo obyvatelstvo systémově nuceno zejména   v čarodějnických procesech v 17. století, v dobách Obrození v 18. stol. proti jezuitům,  později za Bachova policejního absolutismu  (1848-1859), dále za nacismu  a v dobách Studené války. To je příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace.

Termín whistleblower není v češtině překládán jednotně. Některé české dokumenty hovoří o oznamovatelích, informátorech nebo stěžovatelích, což jsou však termíny obecnějšího významu. Pejorativně bývá označován za udavače, donašeče, práskače, bonzáka nebo potížistu.

Nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, označovaná též jako směrnice o whistleblowingu, má být členskými státy Evropské unie transponována do prosince roku 2021. Směrnice EU o whistleblowingu vyžaduje, aby společnosti s více než 50 zaměstnanci a obce nad 10 000 obyvatel zřídily anonymní kanály pro oznamování whistleblowingu. Tento předpis se dodržuje mechanismem umožnit zaměstnancům a zúčastněným stranám hlásit protiprávní jednání a přitom zůstat chráněni.

Občan má roli věřitele v širokém spektru životních situací. Často si ani není vědom podvodu na své osobě, v lepším případě je nucen „do dobré víry“: v platebním styku se statisticky stávají chyby v neprospěch zákazníka, většinou uhradíme za náhradní díly (do čehokoli) jako za nové a často získáme levnější nižší kvality, chceme nejlepší možnou péči v lékařství pro sebe a své nejbližší, málokdo rozumí medikaci, lékaři předepisují často léky dle jim poskytovaných výhod jejich dodavatelů, ačkoli pacientům mohou i škodit, většina z nás skončí v papírové rakvi, ačkoli nám nejbližší pořídili tu nejlepší…atd., příkladů ze života je nepřeberné množství…

Lze se domnívat, že všechna uvedená připravovaná opatření budou mít nepatrný společenský úspěch, patrně se bude jednat jen o kosmetický efekt. Osobně se přikláním k masarykovskému systému mravnosti a vzdělání, výchovy, píle, pracovitosti, skromnosti a úctě ke státu a eráru. A při těchto úvahách mi dovolte vzpomenout projevu TGM k 10. výročí republiky. Mimo jiné tehdy řekl, že v absolustické monarchii řekl Ludvík XIV. „Já jsem stát!“. Absolutistické monarchie byly odstraněny revolucemi a nahrazeny republikami. Jde o to, aby v demokratické republice mohl každý její občan říci: „Já také jsem stát“. V našem historickém vývoji jsme šli od zdi ke zdi. Proto naše revoluce musíme dělat hlavou a srdcem...“.                  Richard Blatný