Internetové noviny pro Střední Povltaví

Se Zdeňkem Sedláčkem o Laosu

datum: 16.07.2015
autor: -js-

SEDLEC-PRČICE/LAOS V letním barevném speciálu Sedlčanského kraje, který vyšel 2. července, jste si mohli přečíst rozhovor se Zdeňkem Sedláčkem, který už takřka rok žije s rodinou v Laosu. Nezkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst nyní, stejně jako si můžete prohlédnout fotografie, které se do tištěného čísla nevešly.

Jaké okolnosti vás přivedly k trvalejšímu pobytu v Laosu?
Před třemi lety jsme celá rodinka strávily měsíc v sousedním Thajsku a musím říci, že nás to dost ovlivnilo – pěkná krajina, vlídní lidé, dynamický rozvoj všeho možného a pro manželku důležité teplé klima po celý rok. No a právě manželka může za to, že jsme v srpnu loňského roku odletěli do „teplých krajin“. Vyhrála konkurz na uvolněné místo profesorky angličtiny na francouzském lyceu v Kambodži a Laosu. Nakonec jsme zvolili trochu exotičtější Laos.
Znal jste tu zemi již dříve? A jak na vás zapůsobila prvním dojmem?
Abych se přiznal, tak jsem na začátku pouze věděl, kde zhruba se Laos nachází. Ale kdyby jste se mě zeptala, jak se jmenuje jeho hlavní město, tak bych odpovědět nedokázal. Samozřejmě jsem si poté pár základních informací opatřil a tady jsou. Laos je jednou z posledních komunistických zemí a dle statistik také jednou z nejchudších zemí světa. Laoská lidově demokratická republika je rozlohou zhruba třikrát větší než Česká republika. Ovšem, co do počtu obyvatel a zejména ve srovnání se svými sousedními zeměmi (Vietnamská socialistická republika, Čínská lidová republika, Svazová republika Myanmar – dříve Barma, Thajské království - zkráceně Thajsko a Kambodžské království), je to pozoruhodně málo početná země. Současně odhadovaný počet obyvatel je zhruba 6,5 miliónu. Z tohoto počtu žije v hlavním městě Laosu (Vientiane) zhruba 750000 obyvatel. Jelikož jsme do Vientiane přijeli na konci období dešťů tak první dojmy byly následující - vlhké teplo a každodenní vydatný déšť, exotické barevné rostliny a stromy (např. avokádovníky, mangovníky, palmy a bambusy), bohatě zdobené buddhistické chrámy, lidé mluvící neznámým jazykem a velmi dobré pivo. Zajímavostí je, že příjemná chuť místního piva pochází od sládků, kteří byli vyškoleni v Československu. A to i přes to, že zhruba 20 % sladu je nahrazeno místní rýží. Druhou pivní zajímavostí je velikost pivní lahve. Světe div se, ale vzhledem k velikosti místní populace je zdejší pivní lahev dominantního výrobce piva - Beerlao - neuvěřitelných 640 ml. Takže, když si objednáte pěkně vychlazené pivko s obsahem 5 % alc./vol., budete si dolévat a dolévat a dolévat…
V Prčici provozujete Ateliér, působil jste jako poradce Společenství obcí Čertovo Břemeno, byl jste hodně svázaný s krajem Českého Meránu. Jak jste se s tím v Laosu vyrovnával? Stýskalo se vám?
Na začátku odpovědi musím říci, že opustit nějakou zemi natrvalo je úplně něco jiného než jet na dvoutýdenní dovolenou. Nikoho neznáte, nikdo nezná vás, všichni mluví jiným jazykem a v podstatě začínáte od nuly. Na rozdíl od manželky jsem neměl domluvenou žádnou práci, takže musím přiznat, že první čtyři měsíce byly velmi náročné. S krajem Českého Meránu i s území mikroregionu Společenství obcí Čertovo Břemeno jsem doopravdy hodně svázaný, a to i přesto, že jsem je v podstatě opustil již v roce 2013. Tehdy jsem začal pracovat pro Svaz měst a obcí ČR, kde jsem měl na starost rozvoj meziobecní spolupráce na polovině Středočeského a polovině Jihočeského kraje. Nicméně na stýskání jsem naštěstí neměl dostatek času. Musel jsem řešit mnoho práce okolo pronajatého domu se zahradou, věnovat se logistice našich tří dětí a vůbec poznávat vše nové v novém bydlišti... S Ateliérem Prčice to bylo složitější. Měl jsem naivní představu, že bude fungovat i bez mé přítomnosti. Zaměstnal jsem v něm jednoho mladého člověka, který se o jeho provoz až do dubna letošního roku staral. Bohužel naše podnikatelské aktivity ztroskotaly na malé kupní síle místních obyvatel a malému počtu návštěvníků kraje. Nevadí. Nyní řeším drobné stavební práce a následný pronájem budovy. Sedět na dvou židlích a koordinovat něco přes půl planety doopravdy není možné.
Z Prahy jste odlétali v polovině srpna loňského roku – jaké je v Laosu klima?
Po našem příletu do Laosu doznívalo období dešťů a Slunce pěkně hřálo. V Laosu máme dvě základní roční období – období sucha a období dešťů. Asi nepříjemnější jsou přechody mezi těmito obdobími, to když se těšíte, že už konečně bude pršet a pak, že už konečně pršet přestane. Důležité je, že modrou oblohu vidíte téměř každý den. Oblačné a šedivé nekolikaměsíční období u nás neznáme.
Laos je jednou z posledních komunistických zemí a dle statistik také jednou z nejchudších zemí světa. Jaký život tam lidé žijí? A jak se váš život v Laosu liší od života „domorodců“?
I přesto, že je Laos oficiálně deklarován jako jedna z nejchudších zemí světa, jsou zde místa, která vás překvapí. Mimochodem, ohledně chudoby se říká, že zde v Asii je poněkud odlišná od té naší, evropské. I když jste zde chudí (což je velmi subjektivní pojem), tak vám není zima a stále zde téměř na dosah ruky něco k jídlu roste. Myslím ale, že silný ekonomický rozvoj sousedních států, bude mít výrazný vliv na brzké změny k lepšímu i v Laosu... Ano, je pravda, že Laos je země, kde stále vlají rudé vlajky se symbolem kladiva a srpu. A zrovna letošní rok je pro Laoskou lidově demokratickou republiku velmi významný. Dne 22. března jsme slavili šedesáté výročí založení Lidové strany Laosu (v literatuře a v západním tisku bylo toto hnutí známější jako Pathet Lao). Číslice šedesát společně se srpem a kladivem byla vidět opravdu všude – na ulicích, v novinách i vpravo nahořena všech místních televizních kanálech. Do čela strany byl tehdy zvolen Kayson Phomvihan, pozdější stranický generální tajemník a následně i prezident země. Strana začala vyvíjet svoji činnost za pomoci a pod přísným dohledem vietnamských komunistů. A aby ne, dokonce i Katonův otec byl Vietnamec. Agitace a získávání členů do jejích řad začaly probíhat společně s nábory do armády hnutí odporu. Následovalo dvacetileté složité období bojů s královskou monarchií a válkou v Indočíně (1964 – 1974), aby cesta k socialismu byla v prosinci roku 1975 zdárně završena. Dne 2. prosince 1975 se poblíž hlavního města Vientiane tajně sešel Národní sjezd lidových zástupců a přijal rozhodnutí o založení Laoské lidově demokratické republiky. Laos se tak stal státem řízeným jedinou politickou stranou – Lidovou revoluční stranou Laosu s levicovým programem a silnou orientací na sousední Vietnam a další státy tehdejšího komunistického bloku. Letos tomu bude již pěkných kulatých čtyřicet let.
Pokud v Laosu řeknete, odkud pocházíte, znají Českou republiku? Mají povědomí o tom, kde leží? Jak se na vás místní dívají?
Starší ročníky Laosanů si určitě pamatují na Československo. Jako bratrské státy socialistického bloku jsme například měli stejný osud s výukou ruštiny a již několikrát jsem tento jazyk při komunikaci s místními použil. Dalším příkladem je syn majitelky našeho domu, který šest let studoval v polském Krakově. Polsky ještě umí, a když se vidíme, tak je rád, že si může tento slovanský jazyk oživit. V dostupné literatuře jsem našel informace o tom, že zastupitelské úřady na úrovni velvyslanců se sídlem ve Vientianu a v Praze byly zřízeny v osmdesátých letech minulého století. Vzhledem ke zvyšujícímu se objemu vzájemných styků byla v březnu 1985 uzavřena nová československo-laoská konzulární dohoda, která zjednodušovala výkon konzulárních styků, zejména v oblasti pobytů diplomatů, expertů a vyslaných pracovníků na území obou států a rovněž studentů. Zásadní změna zahraniční politiky po roce 1989 se promítla i do vztahů s Laosem. Vzájemné kontakty a rovněž ekonomické a obchodní vztahy poklesly na velmi nízkou úroveň. Československo uzavřelo svůj zastupitelský úřad ve Vientianu a Laos převedlo pod agendu ambasády v thajském Bangkoku. Rovněž Laos uzavřel své velvyslanectví v Praze a československou agendu převedl pod ambasádu v Berlíně. V současné době působí na území ČR Honorární konzulát Laoské lidově demokratické republiky. Honorární konzulka, paní Amphone Nammavong-Hotový, a její úřad sídlí v Brně. Jelikož vzájemné vztahy opět ožívají, byl v únoru letošního roku otevřen Honorární konzulát ČR ve Vientiane.
V Laosu jste strávili Vánoce. Jaké byly?
Ano, čas adventní, vánoční svátky a očekávání příchodu Nového roku jsme strávili v Asii. Bylo to tady u nás s teplotami nad 20 a často i nad nad 30 stupňů trochu bláznivé. Abych pravdu řekl, tak mi ty pravé vánoční dekorace (tj. dešťové plýskanice, sněhové přeháňky, občasné mrazíky, apod.) chyběly. Navíc se nám čtyři dny před Štědrým večerem zatoulal kocour, šestý člen rodiny, a i přes usilovné hledání se již nenašel... Těsně před Novým rokem jsme využili školních prázdnin a vyrazili s dětmi do sousedního Thajska. K cestě do Bangkoku jsme si vyzkoušeli jediné vlakové spojení, které zde v Laosu existuje. Tato neuvěřitelně krátká trať (3,5 kilometru) s jedinou vlakovou soupravou byla zprovozněna v roce 2008. Vlak vás z malého nádraží zhruba 20 km od centra hlavního města Vientiane převeze přes Thajsko-laoský most přátelství do thajského městečka Nong Khai. Zde přesednete na noční vlak do Bangkoku, a jestli se v tamním mraveništi neztratíte, tak jsou vaše další cestovatelské možnosti neomezené. My jsme se minibusem, taxíkem a následně trajektem přemístili na ostrov Koh Chang (Sloní ostrov), druhý největší ostrov Thajska. Musím na tomto místě poznamenat, že Thajské království (zkráceně Thajsko) je skutečným ekonomickým asijským tygrem. Například se všude něco staví, vše funguje, obchody jsou plné lidí, cesty jsou moderní a v dobrém stavu, mají zde uklizeno. I proto vše výše uvedené my zpáteční cesta domů (do Laosu) připadala jako má první porevoluční cesta z Rakouska do tehdejšího Československa (rok 1990). Samozřejmě trochu přeháním, ale věřte, že ne moc.
Vaše manželka v Laosu pracuje jako učitelka, děti chodí do školy. Jaký je stav místního školství?
Bohužel laoské školství z vlastní zkušenosti neznám. Naše děti navštěvují francouzské lyceum, které je, co se systému týče, úplně stejné jako lyceum v Praze. Nicméně při našich cestách Laosem jsou budovy místních škol a uniformovaných žáků v nich vidět i v těch nejzapadlejších vesnicích. Z doslechu vím, že je zde špatný stav s nedostatkem školních učebnic a pomůcek.
Čím se v Laosu zabýváte vy?
Kdybych měl volně parafrázovat název své oblíbené knihy od Roberta Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“, mohl bych s klidem napsat – „všechno, co opravdu potřebuji znát k tomu, abych se stal zahradníkem, jsem se naučil v Prčici“. Bylo to právě tam, kde jsem na zahradě Ateliéru například zasadil svůj první strom, musel pravidelně udržovat trávník, bojoval se škůdci i s kompostem… V naší laoské zahradě se nyní cítím jako doma – kolem staršího domu jsou pěkné vzrostlé stromy, mnoho keřů a rostliny s barevnými květy. Měli jsme štěstí. Někteří naši kamarádi bydlí v nově postavených domech s novými zahradami, kde se kouzlo exotického Laosu zatím neprojevilo. Také je zajímavé vidět, jak si zde pěkně volně a bezúdržbově rostou „české či chcete-li evropské“ pokojové rostliny (např. difnbachie, tchýnin jazyk, různé ibišky, fíkusy…). A těch motýlů co zde máme, nádhera! Ale zpět k úvodu tohoto odstavce. Konečně mám práci, stal jsem se zahradníkem. Založil jsem firemní ateliérovskou odnož s názvem „Atelier Green Care“ a poskytuji vše, co se týče vzniku a údržby místních zahrad. Je to výzva a zatím to funguje. Nicméně ještě se musím mnohému naučit.
Snažíte se naučit místní jazyk? Je to obtížné?
Ohledně laoštiny to není jednoduché. Obecně se říká, že gramatika tohoto tzv. tonálového jazyka je velmi jednoduchá a již při znalosti několika slov lze tvořit věty. Nejtěžší je ovšem správné ladění a délka hlásek. Podle ladění a délky se totiž rozlišuje význam daného slova. Například stejně napsané slovo podle toho, jak je vysloveno, může znamenat velmi rozdílné významy - „tygr“, „košile“, „věřit“ nebo „matrace“. V češtině máme pouhých pět samohlásek, v laoštině je jich neuvěřitelných dvacet osm. Další složitostí je psaná forma jazyka, a když se učím psát laoská písmena, vzpomínám na výuku ruského jazyka. Posuďte sami - na přiložené fotografii je ukázka zdejšího písma. Další „zajímavostí“ je, že v psané formě laoštiny nejsou mezi slovy mezery. Jednou týdně máme s manželkou jazykový kurz a základy laoštiny jsme si již osvojili. Děti se laoštinu učí ve škole.
Stihli jste alespoň část země procestovat? Jaká zajímavá místa jste navštívili?
Naše první cesta na sever Laosu byla doopravdy vydařená a přispěla k pochopení mnoha věcí, které vám paradoxně z relativně pohodlného a fungujícího života v hlavním městě vůbec nedojdou. Cílem bylo 400 km vzdálené město Luang Prabang, které je od roku 1995 na seznamu světového dědictví UNESCO. Jde o velmi kouzelné místo, silně kontrastující se zbytkem země. Historické centrum tohoto bývalého královského města je směsicí místní architektury tvořené především buddhistickými chrámy (tzv. waty) a domy s výrazným vlivem koloniální Francie. Luang Prabang je laoskou turistickou destinací číslo jedna a i přesto, že jsou zde davy turistů, návštěva tohoto místa stojí za to. Na předměstí je mezinárodní letiště, které vás sem z Vientiane dopraví za 45 minut. Tento způsob dopravy jsme zvolili pro zpáteční cestu, neboť strastiplná cesta autobusem sem trvala hodin jedenáct. Ohledně různých způsobů dopravy by se toho také dalo napsat mnohé. Snad jen v podobně exotických zemích můžete během sedmidenního cestování použít následující dopravní prostředky – auto, autobus, minibus, kolo, motorku, tuk-tuk (tříkolový motorový taxík), slona, letadlo, motorový člun, kajak a nafouknutou duši kola pro plavbu po řece... V únoru letošního roku měly naše děti týden a půl prázdniny. Využili jsme toho k první cestě na jih Laosu. Poprvé ve svém životě jsem cestoval lůžkovým autobusem. Dle počtu autobusů a jejich naplněnosti je to zde velmi populární způsob dopravy na dlouhé vzdálenosti. Někteří cestující dokonce k odjezdu autobusu přichází již převlečení v pyžamu a s polštářem v podpaží. My jsme jeli do města Pakse, provinčního města (provincie Champasak), vzdáleného cca 600 kilometrů od Vientiane. Lůžkový autobus je dvoupatrový a na každé straně uličky je prostor s jednou matrací pro dvě osoby. Jelikož je nás v rodině pět, tak jeden z nás měl „smůlu“ a sdílel lůžko s neznámou osobou. Byl jsem to samozřejmě já a můj společník byl příjemný starší Laosan. Mé lůžky bylo zhruba o 10 centimetrů menší než má postava, klimatizace dost chladila, místní cesty nejsou zrovna v nejlepším stavu a tak jsem se, abych řekl pravdu, moc nevyspal. Myslím, že jsem na tom stejně nebyl sám. Při zpáteční cestě nás v noci zastihl déšť a vikýř nade mnou byl děravý. Takže jsem navíc byl ještě trochu promočený... V Pakse jsme se zdrželi pouze jednu noc a druhý den na pronajatých skútrech vyrazili na dobrodružnou cestu do přírody. Nejdříve jsme vystoupali do Bolovenské planiny (anglicky Bolovens Plateau, francouzsky Plateau des Bolovens), kde v průměrné nadmořské výšce 1000 m n. m. najdete velké množství nádherných vodopádů a divokých řek. Zdejší příhodné klima s dostatkem dešťových srážek a bohatá půda vulkanického původu byla zhruba od roku 1900 objevována francouzskými kolonizátory k pěstování kávy. A úspěšně. Postupně se zde produkovaná káva stala jednou z nejvyhledávanějších a zároveň nejdražších na světě. Říká se také, že zdejší káva je „šampaňským“ mezi kávami. Stinnou stránkou pěstování kávy je postupné masivní odlesňování velkého území krajiny původního tropického pralesa. To, co jsem občas slýchával na studentských přednáškách, v rádiu a televizi je zde skutečnou realitou, která má bohužel celosvětové důsledky... Jak jsme se postupně vzdalovali civilizovaného světa, tak se zhoršovala kvalita silnic. Věděli jsme, že naše motorkářské cestování nebude jednoduché, ale námi vytyčený okruh jsme chtěli dokončit. Většina regionálních silnic není asfaltovaná, jsou to kamenité či hlinité cesty. Nyní, v období sucha, jsou velmi prašné a obličejová rouška je nutností. Nevím, jak přesně to zde vypadá v období dešťů, ale myslím si, že některé úseky jsou neprůjezdné. Zhruba 70 kilometrový úsek tropickou džunglí byl v naší mapě doplněn slovy „v období dešťů je cesta nepřípustná a přes řeky nejsou mosty“. Byla to pravda. Museli jsme překonat šest řek, což s „městským“ skútrem nebylo jednoduché. Místní se zde obvykle pohybují na dvoukolových frézách s valníkem, speciálních čtyřkolových vozítkách či terénních autech. Cesta nám trvala celý den, motorky vydržely a my taky. Ufff! Vidět a zažít doopravdickou džungli byl pěkný zážitek. Bohužel polovinu cesty jsme viděli pouze její zbytky. Nejdříve se vše vypálí, takže zde trčí ohromné kmeny původních majestátních stromů, a pak těžká technika vše srovná se zemí. Až tudy pojedu za pár let, bude to myslím velmi smutný pohled.
Po roce jste se načas objevil v republice. Na jak dlouho? A co byste rád stihl?
Přijel jsem „domů“ pouze na tři týdny a program mám bohatý. Musím zde vyřešit spoustu formálních a úřednických záležitostí, poopravit Ateliér Prčice, navštívit kamarády a samozřejmě pobýt s rodiči. Zbytek rodiny zůstal v Laosu, neboť je červen a tedy stále ještě školní rok. Na prázdniny se k nám do Asie chystá několik evropských kamarádů, kterým se budeme muset věnovat.
Umíte si představit, že v Laosu zůstanete, že zde budete žít natrvalo?
Do Laosu jsme odjížděli s tím, že se v České republice po dobu následujících tří let moc neukážeme. Dobu tří let jsme si dali proto, aby naše nejstarší dcera v Laosu odmaturovala. Co bude potom, zatím neřešíme. Z mého osobního hlediska a s téměř roční zkušeností se dá říci, že tam nyní žijeme natrvalo, ale určitě ne napořád. Nashledanou v roce 2016, přeji vám pěkný zbytek roku, pevné zdraví, dobrou mysl a pozitivní náladu.

 

Sdílet na Facebook Sdílet na Facebook

Další fotografie