Internetové noviny pro Střední Povltaví

Kde všude běhá Míšova genetická informace?

datum: 07.04.2012
autor: Lenka Kučerová

Přichází téměř denně. I dnes se mlčky rozhlédne po kvasejovické hospodě Eden a zaujme svoje místo. Jako obvykle sklidí zaslouženou pozornost ostatních štamgastů. „Jak se máš, Míšo? Chceš cukr?“, ptá se hospodská Lenka. Cobyne? Jde totiž o nejstaršího člena zdejší party. A nejen to, je to zřejmě nejstarší obyvatel širokého okolí. Je mu plus mínus sto padesát let, no spíš plus.

Záhada narozenin

„Kdy se narodil?“, dohadují se Míšovi páníčci od zlatého pěnivého moku. Páníčky má hned tři, tedy dva plus jednu paničku. Asi budu muset prozradit, že zmíněný stařešina je pes. Po kratší diskusi se zdá být začátek curriculum vitae  Míši docela jasné: Míšu jako štěňátko dostal darem zdejší štamgast a kvasejovický občan Mirek Richter od paní Havlíkové z Ješetic. Pan Richter, páníček číslo jedna, u prvního piva tvrdí, že to byl rok 1984. Neradi pochybujeme. Podle toho by zdaleka předčil čtyřiadvacetiletého psího amerického kmeta z Guinessovy knihy rekordů.

„Naši kluci vždycky chtěli pejska, ale v Praze ho mít nemohli,“ upřesňuje životopis – tedy ranné mládí Míši, panička Jarmila. „Tak si Míšu půjčovali od mého bráchy, tedy Mirka Richtera. Právě touto vzpomínkou klesl Míšův věk na pouhých psích jednadvacet, v přepočtu sto padesát lidských. Hospodské fórum věk schvaluje.

Ani Míša z podstolu neprotestuje. Jen si obrátí hlavu na druhou tlapku a zamžourá zdravým okem. To druhé má slepé. Může za to střet s autem před pěti lety.

 

Život…

Srážka s autem však je jen malá epizodka života psího dobrodruha. Mnohokrát se ztratil, posléze se ukázalo, že si jen vyšel na výlet. Někdy i na týden a daleko. Většinou byl viděn u vrat hárající fenky. Za schůzku s nimi  neváhal ani použít veřejnou dopravu. Ano jezdil autobusem za momentální dámou srdce, a pak se vrátil jakoby nic.

Poprvé se ztratil – ještě jako vypůjčený - právě těm malým klukům. Bylo to v lese. Kluci hrozně plakali. Ale pejsek si našel sám cestu domů, vlastně ke klukům. Posléze, když se Pechačovi nastálo odstěhovali z Prahy do Stuchanova, změnil i tam Míša bydliště. U Pechačů byl rozmazlovaný, mohl si běhat po zahradě, a pak i po vsi a dál. Do té doby totiž musel sedět u boudy.

„To nemoh´ běhat jako teď, když jsme byli v Praze, byl na řetěze. On je jako Míra,“ chechtá se Petr Pechač, páníček číslo dvě, Jarmilin choť na konto páníčka číslo jedna. „Toho taky jak neuvázali, tak lítal po ženskejch.“

Jarmila vzpomíná: „Tak na týden se často ztratil… a už jsme si mysleli, že Míšu mít nebudeme….“

Manžel Petr zaburácí: „On se pak přibelhal vyš...... jako kanec. Moderní Casanova!“

 

...a dílo

Aaaaach ty ženský! Míša je miláčkem fenek v širokém okolí.

„Co on zplodil dětí! Zajímalo by mě, kde všude jsou?,“ zatouží po informaci Jarmila.

Zdá se, že by majitelé čistokrevných fenek měli šílet. Ale většinou to tak není. Například z narozených štěňat voříšků si pan Pilík z Malkovic dělával na náměstí v Sedlci menší velikonoční byznys.

Jistý pan Jirásek má čistokrevnou rasu (pro mě nevyslovitelného jména) na chov. Jenže to Míšu nezajímalo…hup hup. Štěňátka byla tak krásná, že papíry nepapíry, pan Jirásek litoval, že jich k prodeji nebylo víc.

„Šikovi taky měli jezevčíky na chov, ale Míša odpanil papírovou královnu jedna dvě,“ směje se hospoda a houstne zájem o další Míšovu produkci.

„Míšo, musíš ještě něco zplodit, vole,“ ponouká hospodský Luděk spícího chundeláče.

Zdá se, že se s ponoukáním nechytáme. Míša má dnes problém. Ráno se ze záletů přišoural s napuchlou tlamou. Zprvu to vypadalo, že za to může nepozorný řidič, jak se už ostatně několikrát stalo. Ale kdoví!?

„Je slepej, hluchej, ale „tohle“ mu funguje furt,“ komentuje případ panička Jarmila.

Takže zřejmě zatím poslední Míšovo dobrodružství zůstává tajemstvím.

 

Zvláštní záliby

Jistý pan v autobuse vyprávěl, jak nějaký pes, později dešifrován jako Míša, přišel uprostřed mše do kostela v Jesenici. Došel až před pana faráře, lehl si, chvíli poslouchal kázání….pak zřejmě pochopil, že na pokání je již pozdě. Zvedl se, otočil a odešel středem za pohledu všech oněmělých věřících.

Míša nedbá nejen na kulturu, ale ani na zdravou výživu. I když: hygiena mu není cizí. Jeho oblíbenou lahůdkou je cukr. Ale pozor: Jen balený!. I poslepu – ostatně jak jinak- v hospodě vyhledá Lenku, která má vždy pro něj bílou ruličku cukříčku. Zdlábne ji jedním vrzem, tedy skusem.

 

Pošta pro tebe

 „Jednou jsme našli támhle nahoře u lesa dvě štěňátka, no celej Míša! Měli jsme o ně strach, protože nad nimi lítal dravec. Naštěstí tam jela s kočárkem Madla Bažantová, dcera sedleckého doktora, a odnesla je v košíku. Určitě nebyl problém je udat, jsou prostě nádherná.“ zasní se Jarmila.

Hospodské fórum dostává nápad:„Což takhle udělat Míšovi sochu?! A také sestavit rodinné album!

A tak, pokud v Míšovi čtenáři rozpoznají otce či dědečka svého miláčka, prosím pošlete informaci nebo foto na adresu redakce nebo hospody EDEN, Kvasejovice, 257 91 Sedlec-Prčice.

Sdílet na Facebook Sdílet na Facebook