Internetové noviny pro Střední Povltaví

BOJ O MOTORKU A PONOŽKA S DÍROU

datum: 10.01.2017
autor: Daniel Kaucký

Být s dětmi znamená poslouchat se, ne poslouchat.

„Ty mne snad neslyšíš? Kolikrát Ti to budu opakovat? To dítě mne snad vůbec neposlouchá! Tak neposlušný dítě snad nikdo nemá. Už nevím, jak Ti to mám říct, co mám s Tebou dělat? Poslouchej paní učitelku, chovej se slušně a žádné zlobení.  Koukni se na to nevychovaný dítě, jak vůbec neposlouchá svoji maminku.“

To jsou jistě všem důvěrně známé věty. Chci jimi poukázat na fenomén poslušnosti, který vnáší do výchovy základní dilema, generační spory a polarizuje výchovné systémy a přístupy na liberální a direktivní. Dle mého mínění míra vyžadované poslušnosti zásadně a závažně určuje, kam výchova dítě směruje. Proto otázku, jak být s dětmi, odvinu od pohledu na poslušnost. Přístup WIND-OAK není ani liberální ani direktivní, není kompromisem jako něco mezi, lze ho vyjádřit jako pružnou pevnost, je laskavý, důsledný, trpělivý, ohleduplný s úctou k dítěti i k sobě. Modelem v tomto textu je vztah rodič a dítě, ale je možné dosadit za rodiče, dospělého v roli učitele, vychovatele, pečovatele, obecně dítě doprovázející bytosti.

Přístup WIND-OAK se tedy nezaměřuje primárně na chování dětí, ale jak se vy chováte s nimi a k nim. Radikálně obrací pozornost k nám samotným a našemu vztahování se k dítěti. Přistupuje k dítěti jako živelné bytosti, která se přirozeně sama vyvíjí v to, čím už je. Nemůže být někým jiným, než je. A jde o to, být s ním v tom, co je.  To znamená přestat si o dítěti dělat představy, jaké by mělo být a čím bude.  Jinak je dítě permanentně vystaveno tomu, že mu představujeme (doslova stavíme před něj) jiné dítě. Dítě, kterým by mělo být, aby bylo naše, dítě které chceme. To se mrazivě dostalo do vět: „Ale tohle není můj chlapeček (moje holčička), to je nějaký cizí kluk (holka), kde je můj chlapeček (moje holčička), kam se mi ztratil (-a), nevidím ho tu nikde“. Dítě miluje své rodiče a chce být jejich. Nemůže-li žít (být) s tím, který je, musí se stát tím mu představovaným.  Žít tím, co je, je žitím, sžívat se s představou někoho, žití zpředmětňuje v život, který žijeme. V takovém životě je pak kvůli někomu nutné něčeho dosáhnout, něčím se stát, něco dokázat atd.  Ze života se stává plán, který je třeba naplnit. Míra jeho naplnění je měřítkem jeho úspěšnosti. Diktát úspěchu je zdrojem představ o dítěti a jeho životě. Není úkol dětí dělat radost rodičům skrze svůj úspěch a na jeho základě být hodnoceni a dle získané hodnoty být přijati či ne. Dítě je hotovou hodnotou k přijetí a milování, aniž by pro to muselo cokoli dělat. Být s dětmi, je být s hodnotou jejich žití, vžít se do ní. A to spojením s jejich živostí, vůlí, samostatností, mocí a silou. Není třeba moc hloubat, aby nám vyvstaly všechny ty situace, kdy dítě nekompromisně žádá jejich prožití. Chce být silné, samostatné, mocné a uplatňovat svoji vůli. Zdá se jen málo pravděpodobné, že bychom nechtěli totéž. Přesto je tak nesnadné naladit se na tyto hodnoty. Je to tím, že v nich samy v sobě necítíme hodnotu. Málo komu bylo dáno vnímat svoji hodnotu nezávisle na hodnocení. Málo kdo osvobodil se z pout hodnocení k hodnotě žití. Jak i přesto být s dětmi? Usilovným budováním své moci nehodnotit. To, čím je živeno hodnocení, jsou vedle způsobu smýšlení o životě dětí především emoce. Bráníme se emocím a emoce brání nám. Co nám brání být s dětmi, tím bráníme se být s dětmi. Bráníme se strachu, vzteku, smutku, lítosti a nespokojenosti. Strachem, vztekem, smutkem, lítostí a nespokojeností. Udržet ve své moci emoce je klíčový způsob vztahování se k dětem a jejich hodnotě.

Přístup WIND-OAK pojmenovává sedm základních výzev pro bytí s dětmi:

Dítě nás nemůže zklamat, ten úzce souvisí s výše popsanými představami, očekáváními a hodnotou. A je nadmíru výkonným generátorem všech zmíněných emocí. Aby nás dítě nezklamalo, obnáší všechny tyto emoce nedávat do souvislosti s ním a být si vědom v jejich síle, jak intenzivní jsou naše potřeby, které chceme, aby nám dítě naplnilo.

Tím se dostáváme k tomu, že dítě nemá naplňovat naše potřeby, dítě tu není pro nás, ale my pro něj. Naše potřeby se ho netýkají ve smyslu, že by mělo být tím, kdo je má uspokojovat. Není ani tím, kdo by se jim mělo uzpůsobovat a chápat je. To ale neznamená, že nemohu od dítěte něco potřebovat a vyjednávat s ním o tom, zda mi v tom může pomoci.

Dítě by nám nemělo ničím ublížit, a to jak fyzicky tak psychicky. Dítě by nás nemělo zranit tak, že jsme z toho ublíženi a z toho pak viněno a výčitkami za to trestáno. Ditě by nemělo být vystaveno tomu, že má moc ublížit někomu, koho považuje za dost mocného na to, aby se ochránil. Navíc všechny pokusy o to, něčím dospělého atakovat, jsou obvykle činěny proto, aby si dítě zažilo a ověřilo, jak je rodič mocný, a nakolik může být s jeho mocí s důvěrou samo ochráněno. Pokud se mu podaří dospělému ublížit a on na to zmíněným způsobem nepříznivě reaguje, dítě se cítí logicky ohroženo a znejistěno. Je dále bezradné v tom, jak dokázat, že to nebyl záměr a jak situaci napravit. Současně se dostává do vnitřního střetu, že zranilo, koho miluje a k tomu ještě riskuje jeho lásku a přijetí.

Dítě není zodpovědné za naše emoce, podobně jako u předchozího by dítě nemělo být viněno za to, že jsme se ocitli v nějakém emočním stavu. To jakou prožíváme spolu s ním a jeho konáním emoci, je naše reakce na něj a její podobu nemůže přímo ovlivnit. Stěžováním si na emoční stav, jednak sobě i dítěti situaci stěžuji a hlavně se zbavuji odpovědnost za svojí schopnost se s emocí vypořádat. A dítě se má pak, jak vyrovnat s tím, že jsem kvůli němu například rozčilen? Navíc pravděpodobně naší emoci spustila jeho emoce, s kterou se potřebuje vyrovnat a ne se starat o nás. Mnohem spíš by mu prospělo zažít nás jako ty, kteří mu ukazují jak s emocí zacházet a ne ty kdo neustojí jeho emoci ani svojí a ještě mu k tomu naloží další nejistotu, bezradnost a ohrožení obdobně jako v předchozím případě.

Dítě nezlobí, to vy se zlobíte je jeden konkrétní principiální apel (podobně jako uvádí Naomi Aldort: „Dítě se nevzteká, to vy se vztekáte.“) demonstrující předchozí výzvu poukazem na to, že ať dítě dělá cokoli, za co se na něj zlobíme, jsme to my sami, kdo se v ten moment zlobíme. To, že zlobení v té souvislosti připíšeme dítěti je trik, jak zastřít svoje rozladění z něj. Kdyby vás totiž ono rozladění nezlobilo, nezlobilo by vás ani dítě.

Dítě není naším vlastnictvím, nepatří nám, není žádný důvod přisvojovat si cokoli z toho, co dítě dělá, jak se chová a jak se mu daří. Je ovšem na místě si osvojit, že dítě má vždy důvod, proč jedná právě daným způsobem a ten důvod vytváříme často my.

Dítě potřebuje podmínky si nekladoucí láskyplné přijetí a bezpečí je finální výzva, byť nepochybně je výzvou prolínající se všemi předchozími a celým tímto textem. Tuto výzvu není třeba vysvětlovat, ale připomínat si ji. Neučinit si z ní jen slovní frázi.  

Náš kontakt s dětmi v jejich živelnosti a dynamičnosti je logicky vystaven situacím střetu zájmů. To co zvykově, automaticky konáme, jsou pouhé reakce, unikáme nebo utočíme. Liberální výchově jsou vlastní únikové reakce, direktivní výchově reakce útočné. Útok je typ reakce, kdy na tlakovou situaci odpovídáme útokem. Mezi útočné strategie patří vyčítání, vyhrožování, vydírání, vinění. Únik je typ reakce, kdy akci dítěte necháme bez odezvy, vyhýbáme se odpovědi či ze situace vycouváme. K úniku patří všechny formy výmluv, obhajování se, zamlouvání, odbíhání jinam.

Bytí s dětmi je usilování o dosažení souhry. Souhra je mistrovský kousek, který nezanechává v kontaktu tlak ani útlak. Umožní nám situací protančit, elegantně najít průsmyk, škvírku, kterou pronikneme k řešení. Je to jako sladit krok v tanci, svým leknutí přidat se do bafací hry dítěte, upít z hrnku, který přetéká, stát se tím nejmenším pro toho, kdo potřebuje být nakrátko tím největším, být skrýší pro toho, kdo se bojí, přilehnout si na zem k dítěti, pro které naše cesta zamířila mimo jeho zájem. Takovým způsobem je často humor (ne ironie), schopnost předejít situaci, vzít situaci vítr z plachet, odlehčeně provát.  Situace se stane uvolněnou, odlehčenou, nezatíženou, zbavenou tíhy, obtížnosti.

Souhra je možná jen při naplnění dvou podmínek. První je plné přijetí probíhající situace a dítěte v ní. K jakémukoli vyjádření dítěte jsme v daný okamžik ochotni přistoupit jako k projevu jeho naléhavé potřeby a k formě, kterou to vyjadřuje jako k síle jeho vnitřního tlaku. Míra ostrosti jeho akce je adekvátní tomu, jak zoufale situaci prožívá. A to bez ohledu na to, jak malicherné by se mohlo zdát to, proč dítě takto koná. Jednou jsem viděl situaci, jak jeden asi tříletý kluk chtěl mermomocí motorku stejně starého kamaráda, motorku která byla téměř totožná s jeho motorkou. Ten ovšem ani na krátkou směnu nehodlal přistoupit. Přihlížejícím maminkám se zdálo, že není co řešit a rozhodly se, že dojde na chvíli k výměně motorek. Nesouhlasem vzpouzející se kluk, jehož vůle svojí motorku nepůjčit byla popřena, se v nestřežený okamžik vrhl na kluka okupujícího jeho motorku, svalil ho na zem a zakousl se mu do zad. Působilo to jak zvířecí scéna, kdy matka nekompromisně zakousne toho, kdo se pokusil napadnout její mládě. Musela to být obrovské beznaděj a zoufalství, které dalo takovou sílu akci za záchranu a uhájení si potřeby své motorky.

Druhou podmínkou je nebrat situaci tak, že jsem to právě já, kdo si má na sebe vztáhnout, že se mu dítě vysmívá, uráží ho, vydírá, ponižuje atd. Není k tomu žádný důvod, vztahuje se to jen k tomu, kdo to tak vidí. Je to jako v tom příběhu o ponožce s dírou. Byla jedna ponožka, která v sobě měla díru. A protože ta díra byla v ní, neviděla jí a tak o tom ani nevěděla. Jenže zahlédla to její sestra a řekla jí to. Ona však trvala na tom, že žádnou díru nemá, že to tak vidí jen ona. Počkej, až si Tě někdo vezme na sebe. Nečekaly dlouho a objevil se pan Nožka, vlezl si do ní a hned jak jí vzal na sebe, uviděl se v ní. Sakra zase mám díru, zaklel v sobě. No tak vidíš ségra: on má díru, ne já.

Pustit se na cestu bytí s dětmi vyžaduje odvahu, nebát se udělat chybu, dovolit si vypadat trapně, spustit v sobě hravost, opustit vlastní důležitost, experimentovat a nedržet se stereotypů, opustit mocenskou pozici autority získáním moci nad emocemi, věřit dítěti a zapojit ho do spolupráce, protože mnohdy zvládne víc než my sami. Být s dětmi je dobrodružství se vším všudy.

 

V sedlčanském Centru Petrklíč máte možnost se s Danielem Kauckým setkat o 4 sobotách v cyklu Dětiště. Dětiště je prostor pro sdílení, diskusní hřiště rodičů. Potkáme se situacemi, které často v životě s dětmi nezvládáme, budeme společně hledat jiné pohledy, cesty k osvobození se od moci i poslušnosti, cesty bytí s dětmi takovými, jaké jsou. Zveme vás na první sobotní setkání - 28. ledna od 9 do 13 hodin - pouze pro řihlášené - přihlášky přijímáme do 23. ledna.

Sdílet na Facebook Sdílet na Facebook